Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bažant obecný – nepůvodní druh

 

 

Citujeme z publikace „Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky“. Kniha reprezentuje ucelený a exaktní pohled na nepůvodní druhy. Knihu vydal Český svaz ochránců přírody.

 

Primární areál

Od Zakavkazí přes střední Asii až po Čínu, Korejský poloostrov a ruský Dálný Východ.

 

Sekundární areál

Vysazován byl po celém světě. Běžně se vyskytuje na mnoha místech Severní Ameriky, v Chile, na Havajských ostrovech, v Japonsku a v severozápadní Africe. V Evropě obývají introdukované populace většinu území na sever až do jižní Skandinávie a jižního Finska. Bažanti obecní naopak téměř chybí na Iberském poloostrově a na většině středomořských ostrovů.

 

bazant-obecny_pavel-prasivka.jpg

Foto © Pavel Prašivka (www.ppfoto.cz)

Rozšíření v ČR

Nejstarší doklad o výskytu bažantů obecných na území ČR je z roku 1330, kdy Ludvík Bavorský vysadil v Bavorsku bažanty dovezené z Čech. Z listiny ovšem vyplývá, že v té době již museli být natolik rozmnoženi, že jejich vývoz byl možný. Chov bažantů se posléze rozvíjel, takže ve 2. polovině 17. století bylo v Čechách již 68 bažantnic a na Moravě 6 bažantnic. V 18. století musel být bažant hojně chovaným ptákem, jak dokládají dobová data o odstřelech na honech. Například roku 1758 bylo u Opočna za 18 dní střeleno 9904 bažantů. Od počátku 19. století začal chov bažantů ustupovat, ale ještě roku 1846 bylo na území dnešní ČR na 190 bažantnic, z toho 160 s voliérovými chovy, z nichž nejvýznamnější byly v té době na Bydžovsku a Mladoboleslavsku.

Ke vzniku volně žijících populací bažanta obecného došlo na území ČR zřejmě až v polovině 19. století. Následný vyvoj velikosti populace byl měřen pomocí vykazovaného odstřelu, který ale nerozlišuje vypuštěné ptáky z voliérových chovů od volně žijící populace. Maxima bylo podle této veličiny dosaženo kolem roku 1935, kdy roční úlovky na území dnešní ČR činily přibližně 2 miliony jedinců. Ještě kolem roku 1970 se ročně lovilo přibližně 1 milion jedinců, kolem roku 1980 ale došlo k prudkému poklesu na současných 400 až 500 tisíc ulovených jedinců ročně. Přesto byl bažant obecný při monitorování hnízdního výskytu v letech 1973–1977, 1985–1989, 2001–2003, rozšířen po celém území dnešní ČR. Největší hustoty dosahují populace bažanta obecného v teplých nížinách, zejména na jižní Moravě a v Polabí.

 

Nároky na prostředí

Ve svém primárním areálu žije bažant v rozmanitém prostředí, především v polootevřené krajině s volnými travnatými plochami v blízkosti křovin. Vyhýbá se hustým lesům, vysokým horám, polopouštím a pouštím.

V České republice žije v zemědělské krajině s rozptýlenou zelení.

 

bazant_jiri-bohdal.jpg

Foto © Jiří Bohdal (www.naturfoto.cz)

Charakter České populace

Až do poloviny 19. století bývali bažanti přes zimu drženi ve voliérách a teprve na jaře bývali vypouštěni do obor nebo do volné přírody, aby pak byli při honech vystříleni. Není známo, zda již v této době někde bažanti na území ČR vytvořili divoké populace. Počátkem 19. století se ještě pokusy o chov bažanta ve volné přírodě nedařily pro tvrdé zimy a přílišné rušení lidmi a domácími zvířaty. V polovině 19. století se od voliérových chovů začalo upouštět a bažanti se začali nechávat po celý rok ve volné přírodě. Postupující oteplování klimatu v té době umožnilo ve střední Evropě přežívání i teplomilnějších druhů ptáků. Svůj podíl na tom mají paradoxně i kvalitnější zbraně, které zvyšovaly pravděpodobnost zásahu a tím snižovaly požitek z lovu nepříliš obratných bažantů z voliérových chovů. Jak zaznamenal Schönberger, hromadnému lovu voliérových bažantů se „oddávají především dámy, zatímco pánové dávají přednost lovu bažantů, odchovávaných ve volné přírodě“. Po 2. světové válce začali díky změnám zemědělské krajiny bažanti ubývat a voliérový chov znovu nabyl na významu.

Původní bažanti na území ČR pocházeli ze západní skupiny poddruhů bažanta obecného (colcichus). Teprve v první polovině 19. století začalli být z Německa a zřejmě i z dalších západoevropských zemí dováženi bažanti obojkoví, tedy bažanti z čínské skupiny poddruhů (torquatus), později i bažanti z dalších oblastí původního i nepůvodního výskytu, včetně forem z Mongolska (monglicus), Taiwanu (formosanus), Japonska (versicolor) a Kuby. V současné době jsou bažanti obecní v ČR směskou nejrůznějších poddruhů a částečně domestikovaných forem.

Přestože jednotliví bažanti mohli ve volné přírodě přežívat nebo se i rozmnožovat již od doby, kdy byli na území ČR dovezeni, stálá volně žijící populace vznikla pravděpodobně teprve v polovině 19. století. Životaschopnost současné volně žijící populace nelze zhodnotit, protože je stále doplňována masivním vypouštěním bažantů z voliérových chovů. Samostatnost volně žijící populace je kromě toho zpochybňována i hojným zimním přikrmováním a budováním umělých hnízd.

 

bazant2_jiri-bohdal.jpg

Foto © Jiří Bohdal (www.naturfoto.cz)

Interakce

Bažanti jsou schopni se křížit s místními druhy kurovitých ptáků, včetně tetřívků obecných (Tetrao tetrix). Mláďata a zčásti i dospělí ptáci se živí hmyzem, takže byl bažant koncem 40. let 20. století označen za užitečného ptáka. Podrobnější studie o vlivu bažantů obecných na populace bezobratlých a rostlin, které tvoří jejich potravu však nejsou známé, stejně jako u možného konkurenčního boje o potravu a stanoviště s dalšími druhy ptáků zemědělské krajiny, zejména koroptví polní (Perdix perdix). Vypouštěná bažantí mláďata se v malé míře stávají potravou šelem a dravých ptáků.

 

Analýza rizika

Nejsou známé žádné negativní vlivy bažantů obecných na původní faunu a flóru ČR, příslušné výzkumy ale nebyly provedeny. Bažant obecný je významným lovným ptákem.

 

Terminologie

Aklimatizovaný druh – druh, který žije v nepůvodním prostředí či klimatu ve volné přírodě s pomocí člověka (tj. potrava, úkryt).

Etablování – proces, kdy nepůvodní druh v novém prostředí začne úspěšně produkovat životaschopné potomstvo a jeho další přežití je pravděpodobné.

Introdukce – přesun nepůvodního druhu mimo jeho dřívější nebo současný areál přímou nebo nepřímou lidskou činností. K tomuto přesunu může dojít v rámci jedné země nebo mezi zeměmi nebo do území mimo státní jurisdikci.

Nepůvodní druh – druh, poddruh nebo nižší taxon, introdukovaný mimo svůj přirozený, dřívější nebo současný areál; zahrnuje jakoukoliv část, gamety, semena nebo propagule takového druhu, které jsou schopny přežít a následně se rozmnožit.

 

 

Literatura

Mlíkovský J, Stýblo P (eds). 2006. Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. ČSOP, Praha.

 

 

 

 

Michal Zedek

odborný zástupce projektu

 
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vzkaz

(Václav, 26. 10. 2012 11:19)

To je moc zajímavý článek. Řadu věcí jsem jako myslivec ani nevěděl.